Rok s Flexaretou

Je to už téměř rok, co jsem započal Projekt Flexareta. Pokusím se shrnout, co mi focení s analogovým fotoaparátem přineslo. Jak už jsem psal dříve, především jsem zápasil se samotnou technikou

Naštěstí vše dopadlo dobře, Michalovu Flexaretu se podařilo opravit a tak jsem mohl projekt zdárně dotáhnout až do konce.

A s čím jsem se po celý rok potýkal? Při samotném focení jsem zápasil s ovládáním. Především zaostření mi dělalo velké problémy. To bylo dané stářím matnice a především zrcadla. Pokud bych chtěl ve focení s Flexaretou vážně pokračovat, musel bych nejdříve nechat obojí vyměnit. Také jsem si ani za rok nezvykl na stranově převrácený obraz na matnici. Při sledování objektu jsem Flexaretu většinou otáčel na opačnou stranu, než jsem potřeboval.

Naopak s nastavením expozice jsem problémy neměl. Jsem z digitální zrcadlovky zvyklý na manuální režim. Jen jsem určení expozice vestavěným expozimetrem nahradil aplikací Lightmate v mobilu.

Pozitivně mě překvapila reakce lidí na samotné focení. Kdekoliv jsem fotoaparát vytáhl, tak na rozdíl od zrcadlovky všichni ochotně pózovali. Kladně se také projevilo omezení počtu snímků na filmu. Nefotil jsem zbytečnosti a vyhnul se zdlouhavému vybírání. Musel jsem se naučit nosit sebou náhradní film, protože se mi stalo, že mi došel v nejnevhodnější dobu. Naproti tomu jsem sebou nemusel tahat náhradní baterie :-). Nové také bylo, že jsem výsledek neviděl hned. O to víc jsem se těšil na vyzvednutí vyvolaného filmu. Něco, co s digitálem nezažijete.

Nepříjemně mě zprvu překvapily obrazové výsledky. Nevím, jestli za to mohla zhoršená kvalita objektivu během času, moje nešikovnost, nebo použitý film. Posuďte sami. Toto je fotografie vzniklá před více než 50 lety.

A toto je fotografie předtím, než mi původní Flexareta dosloužila.

Po výměně původní Flexarety za novější model jsem byl spokojenější. Zvlášť, když jsem začal fotit na barevný film. Nejprve na negativ KODAK Ektar 100/120.

O týden později jsem vyfotil stejný motiv na barevný pozitiv FUJI Provia 100F/120 (diapozitiv). Bohužel světlo i kondice pampelišek byly diametrálně jiné, takže srovnání není přesné.

A kam jsem se s Flexaretou dostal? Toto je panorama (výhoda suchého zpracování filmu, jak už jsem popisoval z nulové nadmořské výšky.

A toto naopak z nejvyšší dosažené výšky – vrcholu Toblinger Knoten 2617m n.m..

Dokonce jsem podnikl pokus vyfotit na černobílý film ILFORD Delta 3200/120 noční oblohu. K mému překvapení však na rozdíl od digitální fotky se stejným ISO a samozřejmě i nastavením, bylo na negativu rozpoznat jen minimum hvězd. Zřejmě by to chtělo větší citlivost filmu.

Jako nejlepší film pro barevné fotografie jsem vyhodnotil film FUJI Velvia 100/120. Nejvěrněji podává barvy a kresba obsahuje nejvíce detailů s minimálním zrnem.

Nejvíce jsem fotografoval skupinky a krajinu. Do akčnějších fotografií jsem se pro pomalejší ostření i nastavení expozice nepouštěl. Ale i takové fotografie je možné s trochou štěstí vyfotit, jak o tom svědčí přes 40 let stará fotografie.

Celkově můžu říct, že mě focení Flexaretou bavilo. Bylo to něco jiného, než cvakání digitálním fotoaparátem s okamžitým výsledkem. Focení analogem s čekáním na vyvolaný film se podobá spíše adventu s čekáním na to, co bude pod stromečkem. A to je dobré zažívat i jindy, než jen před Vánocemi.

Jestli máte doma analogový fotoaparát, zkuste si to. I analogovým fotoaparátem se dají dělat pěkné fotografie.