Pěšky Vysokými Tatrami
5.7. – 11.7.2020
Delší dobu jsme měli se Zuzkou v plánu uskutečnit přechod Vysokých Tater. Už v lednu jsme vše naplánovali a pak do poslední chvíle čekali, jestli nás koronáč pustí. Tentokrát jsem si, na rozdíl od Karnských Alp, vzal jen lehký kompakt Canon G1 X III.
První den přijíždíme ráno lůžkovým vlakem do stanice Poprad-Tatry. Odtud pokračujeme električkou do stanice Popradské pleso.
Odtud krátce po šesté hodině vyrážíme na Chatu pod Rysmi, kde nás čeká postel a večeře. Cestou se stavujeme na občerstvení v Chatě pri Popradskom plese a pak pokračujeme Mengusovskou dolinou podél Žabího potoka k Žabím plesům. Čekají nás řetězy a na úplný konec také sněhové pole, provizorně zajištěné lanem, po jehož zdolání přicházíme před dvanáctou na Chatu pod Rysmi. Chatár o nás ví, ubytovává nás a po občerstvení a odpočinku se vydáváme na samotné Rysy, jejichž vrchol je obsypán zejména Poláky, pro které je to nejvyšší vrchol Polska. Scházíme dolů a zbytek dne věnujeme odpočinku. Zítra nás čeká nejdelší etapa cesty.
Druhý den za slunečného počasí sestupujeme k Popradskému plesu, odkud stoupáme serpentinami do sedla pod Ostrvou. Slunce nepřestává svítit a my jdeme magistrálou k Batizovskému plesu. Tady se musíme zchladit vodou, abychom před šestou dorazili do Horského Hotelu Sliezsky Dom. Máme toho dost a tak po večeři jdeme spát. Večer začíná pršet a déšť má vydržet až do rána.
Třetí den ráno prší a tak nemá cenu pospíchat. V klidu se nasnídáme a po deváté, když ustává déšť, se pro jistotu oblékáme do nepromokavého a vyrážíme. Původně jsme chtěli na Zbojnickou chatu jít přes Poľský hreběň a Sedlo Prielom, ale protože nahoře přes noc nasněžilo, volíme variantu přes Hrebienok a Velkou Studenou dolinou. Z odpočinkové etapy se tak stává nekonečný pochod. Naštěstí se obloha roztahuje a když se občerstvíme na Hrebienoku, hned se nám jde lépe. Na chatě jsme okolo čtvrté. Také tady o nás ví a tak máme opět postel a večeři. Společnost nám dělají samí mladí, kteří nemohli do Thajska a tak přijeli poznávat krásy hor. Dojde i na kytaru a karty. Spíme jako zabití.
Čtvrtý den nás měla čekat nejkratší část cesty. Krátký přechod Priečného sedla na Téryho chatu. Ale sníh na řetězech v sedle nás nutí sejít Velkou Studenou dolinou a přes Zamkovského chatu vystoupat Malou Studenou dolinou. Je znát, že jdeme už čtvrtý den bez přestávky. Kolena se začínají ozývat. A tak, když okolo třetí docházíme na Téryho chatu, jsme rádi, že to máme za sebou. Představa zítřejší, také velmi dlouhé etapy (dvanáct kilometrů s klesáním téměř dvanáct set metrů), mě nutí jít brzo spát. Naštěstí na všech horských chatách se dodržuje noční klid. A tak i když máme pokoj přímo vedle výčepu, ve kterém se na zemi také spí, je na chatě po desáté absolutní klid.
Pátý den se probouzíme do slunečného dne s mlhou v údolí. Mlha se převaluje pod námi a jindy nefotogenické podhůří se stává úžasným divadlem. Nicméně po snídani radši brzy vyrážíme. Čeká nás dlouhý sestup. Nakonec dorážíme na Zamkovského chatu, kde se zastavujeme na brzký oběd (vynikající pirohy plněné brynzou) a pak pokračujeme směr Skalnaté pleso. Mlhy stále halí vrcholy hor. Není jisté, jestli stihneme dojít do cíle, Chaty pri Zelenom plese, suší, nebo jestli budeme muset použít pláštěnky. Na Skalnatém plese je mlha tak hustá, že není vidět nejen Lomnický štít, ale po pár metrech ani lanovka, která tam míří. Za stálého počasí vyrážíme magistrálou do sedla pod Svišťovkou. Zpoza sedla fouká a na druhé straně mlha postupně mizí, až je vidět i Zelené pleso. Nejsou ale vidět vrcholy nad ním. Pod sedlem nás čekají poslední řetězy, po jejichž překonání docházíme po čtvrté hodině na chatu pri Zelenom plese – populární Brnčálku. Tady hodláme strávit dvě noci a odpočinout si před návratem do civilizace. Ze všech horských chat je tato nejluxusnější. Má dokonce i sprchy s teplou vodou (proto jsme si ji vybrali jako cíl), naproti tomu na chatě pod Rysmi je jen jeden záchod sto metrů od chaty a tenký čůrek studené vody tamtéž. Přesto se nakonec shodujeme, že čím skromnější ubytování, tím příjemnější lidé. A to jak návštěvníci, tak obsluha.
Šestý den se probouzíme do slunce, jehož východ si fotím. Po snídani pak vyrážíme poprvé nalehko na odpočinkovou túru na okraj Belanských Tater. Přes Velké bílé pleso jdeme do Kopského sedla, kde se kocháme pestrou květenou Belanských Tater. Dolina Zadné Meďodoly je neprůchodná a tak se vracíme odpočívat k Zelenému plesu. Za západu Slunce si užíváme večer u plesa, pozorujeme kamzíky, dovádějící v dáli na sněhovém poli, vracející se horolezce a plni zážitků jdeme spát.
Poslední den mi před odchodem zapózuje zdejší strážce chaty a hor Bruno. Nezbývá, než se rozloučit s horami a vyrazit do Tatranské Lomnice na vlak. Z Lomnice přejíždíme do malebnějšího Starého Smokovce, kde trávíme poslední hodiny před odjezdem do Popradu v neuvěřitelné Cukrárně u Elišky. Začíná pršet a nepřestává ani když nastupujeme v Popradu do spacího vozu. Vládce hor na nás byl víc než hodný. Děkujeme. Snad někdy . . .
Focení na malý kompakt se mi osvědčilo. Hlavně vzhledem k jeho váze. Šlo hlavně o výlet a ne o fotografickou výpravu. Pokud bychom chtěli podobnou cestu opakovat, tak jedině s více odpočinkovými dny na jednotlivých chatách.
Celkem jsme ušli 77km a překonali převýšení 4600m.
