Odvyklý spaní v posteli jsem ráno nemohl dospat a tak jsem šel opět fotit. Slunce krásně modelovalo okolní louky a hory. Pak jsme se ještě před snídaní šli opět naložit do horké vody. Zaplatili jsme a vyrazili za posledním dobrodružstvím, kterým je horký vodopád Laugarvellir, který známe z obrázků z internetu.
Vrátili jsme se od chaty na asfaltku a po ní jsme jeli až k přehradě Kárahnjúkar.

Tam asfaltka končí a následuje jen nezpevněná silnice. Rozhodli jsme se po ní jet co nejdál to půjde a zbytek dojít pěšky. Cesta byla místy tak náročná, že Zuzka přestávala mluvit. Když jsme dojeli k místu, kde se cesta prudce svažovala dolů a kamenů na cestě začalo přibývat, tak jsme auto radši odstavili a dál šli pěšky. K vodopádu zbývaly už jen 3 km. A opravdu, po chvíli cesty jsme ho seshora uviděli.

Sešli jsme dolů, přebrodili ledovou říčku a těsně před cílem se setkali s dvojicí, která právě vylézala z opuštěné farmičky. „Where are you from?“ položil nám nejčastější otázku na Islandu. „Czech Republic“, odpovídáme. „Já taky“ říká. To už nevydržím a chrlím ze sebe „Skamasi?“ Kupodivu mi rozumí. „Z Hradce,“ odpovídá. No jo Hradečáci, ti rozumí všemu.

Tak jsme to dokázali. Sešli jsme kousek pod vodopád a do sytosti se vykoupali. Je to přece jen něco jiného, než koupel v bazénu.

Pak už byl čas k návratu. Nejprve k autu. Pak po nezpevněné cestě k přehradě. A nakonec asi 150 km až do přístavu, kde jsme si naposled postavili stan, abychom se druhý den ráno nalodili a tím zakončili naši cestu na Island.

Pokud Vás předchozí texty a fotografie zaujaly, tak neváhejte a Island určitě navštivte. Najdete zde milé a pracovité lidi, překrásnou a drsnou přírodu, která Vás bude překvapovat na každém kroku. My jsme si po každém prožitém dni mysleli, že už ho ten další nemůže překonat. Opak byl pravdou. Může…

KONEC