Následující ráno bylo zase krásně a tak jsem si šel vyfotit okolí. Pak jsme se po snídani šli rozloučit s těmi několika málo Pufiny, kteří ještě neodletěli na moře. Také my jsme pak odjeli na jih. Po cestě jsme se stavili v Egilsstaðiru, kde jsme nakoupili dárky domů a pak už zamířili do vnitrozemí. Nejprve jsme jeli kolem největšího islandského lesa u vesničky Hallormsstaður. Pak jsme po asfaltce vedoucí k elektrárně Kárahnjúkar dojeli až na prašnou odbočku k Laugarfellu. Po pár kilometrech jsme dorazili konečně k chatě, která stojí na místě vývěru horkého pramene.

Ubytovali jsme se a hned jsme se šli vykoupat do dvou termálních bazénků. Větší má vodu o teplotě 38⁰C a menší 42⁰C. Asi hodinu jsme se nahřívali a pak šli na islandskou večeři podávanou formou bufetu.

Po večeři jsme seděli ještě u stolů, když se hosté začali zvedat a dívat se z oken. Duha. Většinou vytáhli mobily, nebo si skočili do pokoje pro fotoaparáty, a fotili si ji. Zůstal jsem klidně sedět se slovy „Duha se stejně nedá vyfotit“. Jen jsme seděli a kochali se. Když ale představení nekončilo, znervóznil jsem a taky si zašel pro foťák. Vyběhl jsem ven, kde stále prší a tak jsem se schoval pod převislý okraj střechy a snažil se dostat do záběru duhu s karavanem, který stál před chatou. Pak jsem v zápalu boje opustil stříšku a snažil se o další záběry. Nevšiml jsem si ale, že mi prší na objektiv a tak z nich nic nebylo. Vrátil jsem se celý mokrý, ale už v náhledu na displeji vidím, že ten první záběr bude „použitelný“. Někdy stojí za to, udělat něco, čím si nejsme jistí.

Po večeři jsme počkali, až přestane pršet a slunce ozáří vzdálené hory. Teprve pak se jsme se šli naložit do termálních jezírek a pak poprvé za dva týdny zalezli ne do stanu, ale do bílých postelí. Zítra nás čeká poslední den na Islandu…